8. díl UD

21. června 2010 v 19:35 | Elý$ |  ♣♥The Twilight saga stories - Elý$♥♣
První zvrat bo spis odhaleni.. :D


Potom jsem se šla osprchovat, namalovat a oblíknout.Pondělní škola se neúprosně blížila. Za půl hodiny začínalo vyučování, takže jsem vyrazila, protože jsem si ještě potřebovala vyřídit pár drobností v kanceláři. Zamkla jsem celý dům a vyjela jsem směr nové zkušenosti v tomhle zapadákově.
Přesně jak jsem čekala, hned jak jsem přijela na parkoviště, všichni ztuhli a sledovali moje auto. Zaparkovala jsem a vystoupila. Byl na ně vážně vtipný pohled. Kluci nade mnou slintali a holky mě vraždily pohledy. Pak se ale jejich soustředění přesunulo na něco jiného. Na parkoviště přijížděli i Cullenovi. Když zaparkovali, všichni na ně házeli stejné pohledy, jako před 5 sekundami na mě. Jakmile Alice vystoupila z auta, zamávala mi a šla za mnou. Rose se k ní připojila a Emmett s Jasperem šli za nimi. Jenom Edward zůstal stát u auta, mimochodem nejel svým krásným Volvem s "pojízdným domečkem", asi mu to nešlo oddělat nebo si při tom poničil auto. A jak se na mě díval, tak nenávistně. Měla jsem z toho radost, že jsem ho naštvala. Holt si neměl začínat něco se mnou. Jakmile ke mně všichni čtyři přišli, objali jsme se a zamířili jsme společně do kanceláře. Tam jsme si vyzvedli všechny potřebné papíry, Alice je vzala i pro Edwarda a zamířili jsme na naše první hodiny. Jak jsem po cestě zjistila, asi polovinu hodin jsem měla s Edwardem, takže si budu moct naplno vychutnávat ten jeho kyselý obličej. Super.
Zamířila jsem na angličtinu, tam jsem se představila učiteli a ten mě poslal do prázdné lavice vzadu ve třídě. Chvilku po mně do třídy přišel i Edward. Učitel ho automaticky poslal ke mně do lavice. Nenávistně se na mě podíval a přisedl si.
"Ale, nechyběj slečně doma popelnice? Nebo jsi snad kvůli mně spala na zemi?" S úsměvem jsem se na něj otočila, ale zůstala jsem jako opařená. Byl blíž, než jsem čekala, ale rychle jsem se vzpamatovala, nahodila jsem úsměv a odpověděla jsem.
"Neboj se, kvůli tobě bych na zemi nespala, jelikož já mám doma něco, o čem se ti může leda zdát," a vyplázla jsem na něj jazyk jako nějaká malá holka. On se jenom zašklebil a zeptal se.
"Jo a co to je?"
"To víš, že jo. Ti to řeknu a ty si to seženeš taky. Tůdle." Edward jenom zakroutil hlavou a věnoval se učiteli. Já jsem udělala to samé, ale učitele jsem vnímala jenom na půl ucha. Spíš než výkladem jsem se zabývala Edwardem. Musela jsem si přeci prohlídnout toho člověka, kterému ztěžuji život a musela jsem uznat, že byl vážně kus, ale podle mě až moc namachrovaný kus. Takže nic pro mě. Když jsem ho furt zkoumala, najednou prudce otočil hlavu a zahleděl se mi do očí, jenže já jsem rychle sklopila hlavu. Ještě, že se nemůžu červenat, jinak bych byla rudá až za ušima. Po zbytek hodiny už jsem se na něj koukala jenom po očku a vnímala jsem učitele. Zbytek dopoledne byl stejný. Všichni na mě furt koukali, občas se snažili se mnou navázat nějaký kontakt, ale když viděli, že se s nimi bavit nebudu, vrátili se zpět k blbému očumování a drbání. Cullenovi to měli taky tak. Když nastal čas oběda, zamířila jsem do jídelny s obavou, že budu sedět sama, což mi vážně vadilo, ale naštěstí mě ještě před vstupem odchytila Alice a oznámila mi, že jako novinky na trhu musíme sedět spolu.
Jakmile jsme vešli do jídelny, hovor utichl a všichni na nás koukali. My jsme zamířili k jedinému volnému stolu v jídelně, jídlo jsme si ani nebrali. Že nejím já, to je normální, ale že nejedli i oni, to už mi přišlo tak trochu divný. Tak ale třeba jsou na dietě, aby neztloustli, i když pochybuji.
"Tak co, Isabell, jak šla škola? Co lidi, nebyli moc vtíravý?"
"Ale, však to znáš, Alice, Strašně vtíravý, ale když viděli, že se s nimi bavit nebudu, dali pokoj. Předpokládám, že vy jste to měli stejný."
"Jo, tak to jsi uhodla. A proč se s nimi nechceš bavit?"
"No, po střední se možná přestěhuji někam jinam, nechci na jednom místě zůstávat déle než pár let. Pak bych měla spoustu šťastných i nešťastných vzpomínek a myslím, že si s těma dosavadníma bohatě vystačím." Všichni se na mě soucitně podívali a Edward si musel rýpnout.
"No jo, co kdyby ses tady zamilovala, viď? I když pochybuji, kdo by se zamiloval do takové vypočítavé mrchy?" Všichni najednou ztuhli a vraždili Edwarda pohledem.
"Podle čeho usuzuješ, že jsem vypočítavá mrcha?" Zeptala jsem se ho potichu, jelikož jsem tady nechtěla hned první den nadávat na celou jídelnu.
"Vždyť se na sebe podívej, omotáš si někoho kolem prstu, pak ho využiješ a po pár letech odkopneš." Tak to už vážně přehnal. Bylo mi jedno, jestli se dozví, že jsem poloupír a budu se muset stěhovat, ale tohle snášet nebudu.
"Edwarde, mohl by jsi si jít promluvit ven s "vypočítavou mrchou"?" Vyjeveně na mě zíral, pak se ale sebral a šel za mnou ven. Nechtěla jsem ho chytnout pod krkem na parkovišti, kde by nás mohl někdo vidět, takže jsem šla do blízkého lesa. Jakmile jsme tam vstoupili, otočila jsem se na něj a on na mě zase jenom civěl. Ukázala jsem se mu totiž jako poloupír, což obnáší vytasené špičáky, kolem rudých očí praskliny jako u mramoru a dlouhé špičaté nehty. Když ze sebe dělám člověka, všechny tyto drobnosti, které se stávají jenom mně, nejsou patrné, ale jakmile se rozhodnu odhodit převlek člověka, stane se ze mě tohle.
"Takže, co že jsi mi to v jídelně říkal?" Nějako nechtěl začít mluvit, tak jsem na něj zavrčela. Ale pak jsem se zarazila, protože on zavrčel taky.
"Edwarde, co jsi zač?" Přistoupil blíž ke mně a se stálým vrčením řekl.
"Co jsem? To se ptáš ty mě? Nejdřív se podívej na sebe a pak něco říkej. Ale jen tak mimochodem, jako člověk zrovna nevypadáš."
"Takže jsi upír a tvoje rodina taky. Mně na vás bylo něco divného, třeba ty chladné ruce, podivně zlaté oči, fakt, že ani když jsem se zaposlouchala, neslyšela jsem vaše srdce."
"Koukám, že jsi velice vnímavá. Tak na oplátku by jsi mi mohla říct, co jsi ty. Srdce ti bije, ale jak koukám, jako člověk nevypadáš."
"Co bych měla být, poloupír. Jediný svého druhu," a vyplázla jsem na něj jazyk. On se na mě nedůvěřivě podíval a zeptal se.
"Jo a jak prosím tě asi může vzniknout poloupír?" Zase ten jeho posměšný tón.
"Tak za prvé, nemám povinnost ti to tady vykládat a za druhé, poloupír nevzniká, poloupír se rodí." A s těmito slovy jsem šla upíří rychlostí až na kraj lesa, tam jsem zpomalila, hodila jsem jeden pohled na Edwarda, jak tam stojí a fascinovaně mě sleduje a vrátila jsem se zpátky do školy. Oběd už skončil a blížilo se odpolední vyučování, takže jsem zamířila rovnou na další hodinu. Tu jsem měla s Alicí, takže jsem se nevyhnula otázkám, která mi posílala na papírcích jako v 5. třídě.
Kam jste to během oběda šli?
Rychle jsem jí odepsala.
Do lesa, potřebovala jsem si s ním vyjasnit tu "vypočítavou mrchu"
Alice se na mě podívala a psala dál.
A? Jak to dopadlo?
A je to tady. Mám jí říct, že vím, že je upír a že já jsem poloupír? No, řeknu jí jen holý základ a o zbytku si promluvíme po škole. Stejně jí to Edward řekne, takže bude lepší, když se to dozví ode mě.
No, myslím ,že už si bude dávat větší pozor. Podrobnosti ti řeknu po škole. Zvu tě ke mně domů.
Vrhla na mě ten pohled jakože OK a po zbytek hodiny jsme se věnovaly učiteli a probírané látce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama